Založení obce se datuje k polovině sedmnáctého století. V roce 1653 jsou registrováni dva usedlíci. V tereziánském katastru je pak v roce 1757 uvedeno již 27 stavení. Svolení k vybudování obce dal Johan Christian, vévoda na Krumlově a kníže z Eggenbergu. 
Knížeti Schwarzenbergovi byl předán v dědičném vlastnictví pozemek s 27 staveními dne 14. 3. 1799, což bylo potvrzeno 27. 3. 1799 budějovickým krajským úřadem. Dle slovního výkladu mělo stát první stavení na území dnešní obce již v roce 1570 a mělo jít o dům s číslem popisným 79.
Na počátku dvacátého století měla Nová Pec téměř 500 obyvatel (476) a postaveno bylo 66 domů. Nebývalý rozmach zažila víska po 1. světové válce, kdy je zaznamenáno četně novostaveb. Přičítá se to zejména výhodnému položení obce, kde v zimě byla populárním lyžařským střediskem s dostatkem sněhu a v létě pak byla vyhledávána pro svůj pokojný a klidný ráz s dostatkem míst pro relaxaci. Veškeré obyvatelstvo obce Nová Pec (jméno obce by mohlo být odvozeno od nového kotle na vaření smůly) bylo římsko-katolického vyznání. Obec spadala pod farnost v Želnavě.
Do 16. století byly na území Nové Pece lesy, v mnohých místech až pralesy. Ty byly usedlíky mýceny za denní mzdu a v té době bylo postaveno několik prvních dělnických domů. Na vymýcených plochách vznikaly louky a po jejich zkultivování také pole. Pracující skupovali od pozemkových pánů pozemky, což odstartovalo vznik prvních větších či menších usedlostí.
Lesy vůkol obce byly převážně ve vlastnictví knížete Schwarzenberga a byly spravovány lesní správou Plešný, Jelení Vrchy a Želnava, kde bylo taktéž vedení dopravy dřeva. Zalesněn byl kraj v nadmořské výšce od 700 m (podél Vltavy) až po 1300 m na Smrčině a Plechém. Jehličnany zastupoval převážně smrk, v menším množství pak jedle a borovice. Z listnáčů buk, jasan, jilm, javor a habr. Dříví se expedovalo po Schwarzenberském plavebním kanále, plavbou po Vltavě a voroplavbou, později samozřejmě i po železniční trase. Mezi pracovní náplň zaměstnanců schwarzenberských lesních správ patřila rovněž myslivost. Lesy byly hojně zazvěřeny pestrou škálou lesní zvěře.
S technickým pokrokem se snižovala potřeba pracovních sil, což se promítalo i do lesnictví. Vše odstartovala stavba železnice Budějovice – Želnava, která byla realizována roku 1892 a prodloužena v roce 1910 až do Haidmühle. Stavba portálového jeřábu, nástup motorových pil v roce 1940 drasticky snižoval počet zaměstnaných v lesních správách. Následovalo zastavení plavení dřeva, koně byli nahrazeni traktory, to vše vedlo k propouštění.

V žádné obci včetně Nové Pece nebyla nouze o zručné obyvatele.Tito lidé zhotovovali mnoho užitečných předmětů – hrábě, dřevěné vidle, násady k zemědělskému nářadí. To je jen zlomek výčtu produkce obyvatelstva, které si tímto zabezpečovalo vlastní potřeby, poté potřeby sousedů a nemálo z nich přešlo s vlastní manufakturou do živnostenského poměru. Samozřejmě nebyla nouze ani o takové živnosti jako například holičství, domácí zabijačky, pokrývání střech došky a šindeli, hamernictví a kolářství. Tyto všechny živnosti byly v Nové Peci a okolí dostupné.
Další nedílnou součástí života v Nové Peci a přilehlých vískách byl společenský život. O  ten se starala řada hostinců a hotelů. Nebyla nouze ani o krámy a obchody. V obci bylo i mnoho spolků. Dvě dechové kapely, jedno smyčcové těleso, cyklistický, pěvecký a sportovní spolek a Svaz venkovské mládeže. Lesnický personál byl seskupen do Hubertova spolku. Taneční zábavy a plesy byly konány převážně o masopustu, silvestru a posvícení. V dobách světové války život spolků skončil.