Za účelem dopravy dříví byl vybudován Schwarzenberský plavební kanál, jedna z nejpodivuhodnějších vodních staveb své doby. Nová vodní cesta umožnila splavování polenového dříví ze Šumavy a jeho dopravu na odbytiště ve Vídni, čímž se podařilo hospodářsky využít lesní bohatství dosud nepřístupných šumavských hvozdů.
Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr Josef Rosenauer (1735–1804), zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství se sídlem v Českém Krumlově.
Stavba Schwarzenberského plavebního kanálu postupovala velmi rychle. Během prvního roku byl postaven 29,3 km dlouhý úsek kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka (Hefenkriegbach), který ústí do Vltavy u obce Hory. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera, jež se stalo nádrží k vypouštění vody pro potřebu plavby. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena celá první část kanálu, nazývaná později „starý kanál“, v celkové délce 39,9 km.  V roce 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu.
Nárůst těžby dřeva po otevření plavebního kanálu vyvolal v oblasti horních šumavských revírů potřebu zvýšení počtu pracovních příležitostí. Z toho důvodu sem přicházeli za prací lesní dělníci, zejména dřevorubci se svými rodinami, a zakládali s povolením vrchnosti nové dřevařské osady. Právě v té době vznikly vesnice Huťský Dvůr, Nová Pec, Jelení Vrchy, Stožec, Nové Údolí a řada dalších s typickou architekturou horských dřevěných domů.
Dobrý odbyt dříví a jeho stále větší spotřeba vedly k myšlence dokončit stavbu kanálu podle původního projektu a zpřístupnit tak další oblasti lesů pro těžbu dřeva. Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821–1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba „novým kanálem“ se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá Voda vzdálenosti 89,7 km. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků. V roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody vybudována nádrž Jelení jezírko, později Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Do kanálu ústily tři vodní smyky, Jelení smyk dlouhý 1,3 km, Jezerní smyk dlouhý 0,9 km a Koňský smyk dlouhý 1,4 km. Celé rozsáhlé vodní dílo doplňovalo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí, 78 vodních příkopů a 22 stavidel.
Pouze menší část koryta kanálu byla používána ještě ve 20. století. Želnavským smykem putovalo dříví až do roku 1962, kdy kanál definitivně přestal sloužit svému účelu. Od roku 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu. V letech 1999–2001 provedla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozsáhlou rekonstrukci tohoto jedinečného díla. Byl tak obnoven úsek mezi Jeleními Vrchy a Želnavským smykem v délce téměř 11 km a úsek mezi potoky Světlá voda a Stocký potok dlouhý necelé 2 km. Tyto úseky, na kterých by bylo možné plavit dříví, doplnily již dříve obnovené úseky na česko-rakouských hranicích v blízkosti hraničního potoka Ježová/Iglbach a ve spáditém úseku pod rakouskou osadou Morau.