Zadní Chalupy
O historii zaniklé obce Zadní Chalupy se dochovalo minimum dokumentů. První zmínka o dnes již zaniklé obci pochází z roku 1701, kdy je uvedena v pozemkové knize panství Bystřice nad Úhlavou, do něhož náležela. Podle tereziánského katastru z roku 1757 zde údajně bylo 12 domů. Stejný počet domů byl i v roce 1789. Podle popisu Království českého z roku 1854 byla katastrální obec Zadní Chalupy osídlena již 234 obyvateli a náležela k nýrské farnosti, soudní okres byl v Nýrsku, politický okres Klatovy. V roce 1878 zde byla zřízena jednotřídní škola. Podle sčítání obyvatel žilo v obci v roce 1890 167 osob ve 30 domech, v roce 1930 bylo v obci 150 osob, z toho 140 německé národnosti, a 29 domů. Při poslední evidenci v roce 1939 žilo v obci 140 obyvatel. Po 2. světové válce obec zanikla.
Dochoval se výpis z oznámení velitele stanice SNB v Zelené Lhotě, vrchního strážmistra Grossla, z 18. září 1948, kde je psáno, že obec Zadní Chalupy leží v těsné blízkosti státní hranice, nehodí se vůbec k osídlení a všechny rodinné domky, stodoly a kůlny jsou ve velice sešlém a zchátralém stavu, takže je nutno všechny z důvodu bezpečnostních zbourat. Obec Zadní Chalupy má celkem 30 popisných čísel, z nichž pouze bývalý hostinec Františka Bredla č. p. 3 je úplně nový, celý zděný, velice prostorný a zachovalý, takže by se dal dobře použít k rekreačním účelům. To samé se vztahuje na budovy bývalé německé školy č. p. 28. Lesní cesty v prostoru Zadních Chalup jsou v tak špatném stavu, že se jich nedá použít k jízdě ani potahem.
V roce 1950 byly budovy finančních stráže č. p. 23 a školy č. p. 28 předány jako bouračky vojenské správě na stavební materiál. V následujícím období bylo území určeno jako hraniční prostor se zákazem vstupu k ochraně státních hranic
a důsledkem byl zánik obce a života na tomto území, který byl opět obnoven po roce 1990.
Dnes je toto území součástí přírodní památky Královský hvozd, který se řídí zákonem o ochraně přírody. Je turistickým místem, které propojuje česko-bavorské pohraničí přes turistický hraniční přechod Zadní Chalupy – Helmhof.
V jednom z domů se narodil 8. února 1866 klasik šumavské německé literatury Anton Schott jako syn chudého tkalce a domkáře. Protože nebyla v obci škola, naučil se číst a psát od svého otce, teprve v roce 1878 byla v obci zřízena jednotřídka a v ní získal první školní vědomosti. Otec byl pouhým tkalcem, těšil se však obecné úctě svého okolí. V roce 1879 ho dal otec na reálku do Plzně, pro nedostatek prostředků musel studia ukončit. V patnácti letech nastoupil jako písař u advokáta Dr. Rennera v Nýrsku. Vlastním studiem se ale nadaný mladík nakonec dopracoval až k maturitní zkoušce na německém učitelském ústavu v Praze a v letech 1883–1895 působil jako učitel v blízkém Červeném Dřevu. Tehdy i otiskl své první povídky. V roce 1902 získal za román „Gottesthal“ (Boží údolí) významné ocenění, nechal učitelování a koupil si v obci Zadní Chalupy stará kasárna finanční stráže s několika polnostmi a stal se rolníkem. Věnoval se botanickým studiím a zajímal se o veřejné záležitosti natolik, že byl zvolen starostou obce. Když děti odrostly, prodal v roce 1918 usedlost a usadil se v Rakousku. Během své literární činnosti vydal na padesát svazků knih a třicet svazků povídek a novel. V románu Der letzte Richter (Poslední rychtář) popsal zánik výsad obyvatel Královského hvozdu, tzv. Králováků, v letech 1847–1848. Ve svých knihách opěvoval přírodní krásy šumavské země a šumavského sedláka. Zemřel v 79 letech 4. dubna 1945 na svém statku Hueb v Mettmachu v hornorakouském okres Riedl. Po jeho smrti bylo vydáno rozsáhlé dílo pod názvem „Einer der Stillen im Lande“ (Jeden z tichých v zemi). Anton Schott je prastrýcem německého prozaika se šumavskými náměty Josefa Holuba, rodáka z Nýrska a autora románu „Der rote Nepomuk“.