Vchynicko-tetovský plavební kanál, který byl vybudován podle návrhu inženýra Josefa Rosenauera v letech 1799–1801, zahrnoval pro posílení možnosti plavby speciální vodní díla – osm umělých vodních nádrží zvaných klauzy či švele. Systém nádrží byl vybudován na horním toku Modravského a Roklanského potoka, čímž vznikl velice výkonný plavební systém umožňující těžbu a plavení dříví z dosud nevyužitých lesů.

Názvy a objem nádrží:

  • Luzenská 21 000 m3, 
  • Rokytecká 18 000 m3, 
  • Javoří 16 000 m3, 
  • Novohuťská 15 000 m3, 
  • Roklanská 14 000 m3, 
  • Studená 3 000 m3, 
  • Černohorská 2 200 m3, 
  • Ptačí 1 000 m3. 
Z těchto nádrží byla podle potřeby vypouštěna voda a vzniklá přílivová vlna tak napomáhala dopravit polenové dříví do plavebního kanálu.

Zpracované dříví se z lesních porostů sváželo k vhodným vodním tokům v zimě na saních. Saně nebyly delší než tři metry a daly se na ně naložit tři krychlové metry dřeva. K sáňkování dlouhého dříví se používaly dvoje saně spojené za sebou. U Modravy se dříví sáňkovalo ještě v poválečných letech. Po roce 1950 tento způsob nahradilo budování lanovek a výstavba nových přístupových cest.