Nově opravená (ale dlouho pouze ruina) hrobní kaple sklářské rodiny Abele připomíná kdysi slavnou sklářskou šumavskou osadu Hůrku, německy zvanou Hurkenthal. Vesnice vznikla kolem sklářské hutě už v osmnáctém století a v padesátých letech tohoto století musela ustoupit vojenskému výcvikovému prostoru. Obec ležela na cestě mezi pozdější Novou Hůrkou a šumavským jezerem Laka čtyři kilometry severozápadně od Prášil. Osada měla kostel svatého Vincence Ferrerského a školu, o níž je první zmínka z roku 1822. Od konce minulého století se místní obyvatelé snažili využít a podporovat turistický ruch, který směřoval hlavně k nedalekému nejmenšímu a zároveň nejvýše položenému jezeru české části Šumavy. Rozměrná hůrecká kaple s kryptou odolala po druhé světové válce zboření zřejmě jen díky tomu, že si z ní vojáci udělali pozorovatelnu.
Historie osady Hůrka je bezprostředně spjata s místní výrobou skla. Na počátku příběhu sklářské minulosti byl podnikavý železnorudský skelmistr Jan Jiří Hafenbrädel, který v roce 1732 odkoupil od kněžny Eleonory Mansfeldové část lesa v revíru Vysoké Lávky. Poté založil sklárnu, která umožnila využití dosud nedotčených hlubokých hvozdů. Kolem huti vznikla záhy osada Hůrka, zvaná také Česká Huť, tedy Böhmische Hütte - Hurkenthal. Později se rozrostla ještě o Novou a Starou Hůrku. Postupně na místě vznikly ještě další dvě hutě spojené na počátku 19. století s nejstarším zařízením do jednoho celku. To vše za působení sklářské rodiny Abele.
Největšího rozmachu sklárna v Hůrce dosáhla v době, kdy ji provozoval Jiří Kryštof Abele, a to až do smrti v roce 1833. Z továrny se postupně stal jeden z nejvýznamnějších sklářských podniků v rakouské monarchii. Jiří Kryštof Abele si zřídil obchodní sklady ve Vídni, Praze, Norimberku i v přístavním Terstu. Hůrecké sklárny i s doprovodnými provozy, brusírnami a leštírnami zrcadel zaměstnávaly kolem 1800 lidí.
Sklárna zaměstnancům poskytovala ubytování v objektech podniku, dokonce jim propůjčovala pozemky pro drobné hospodaření. Podnikatel založil další sklárnu v nedalekém bavorském Ludwigsthalu, získal statek Debrník s obrovským lesním majetkem, s dvojicí skláren i barokním zámečkem. V roce 1812 dal k lodi hůreckého kostelíka přistavět věž a po osmi letech založil opodál velkou kapli svatého Kříže, která sloužila Abelům jako rodinná hrobka. Jiří Kryštof Abele však náhle zemřel v březnu 1833 ve svých sedmačtyřiceti letech oplakáván a ctěn nejen pro své zásluhy o sklářství, ale také prý pro dobrotu svého srdce a soucit s chudými lidmi.
Huť pak řídil poručník nezletilých dětí zemřelého, jeho bratr Ferdinand. Postavil další zrcadlovou huť v Debrníku a brusírnu v Hůrkách. V červnu 1836 dosáhl plnoletosti syn zesnulého Jiřího Kryštofa Abeleho, Jiří Kryštof Mikuláš. Ujal se vedení skláren a hned chystal svůj sňatek s Františkou Urbanovou z Prahy, dcerou majitele pivovaru. Hůrka viděla slavnou svatbu. Pro tuto příležitost vyrostla zvláštní budova s velkým sálem, který později našel využití pro divadlo, společenské a taneční zábavy. Budova měla pět velkých zrcadlových oken a uvnitř bylo množství nástěnných zrcadel.
K úpadku abelovských hutí přispělo nepochybně málo prozíravé hospodaření a stále rostoucí výdaje na velkopanský způsob života majitelů. Podniky musely vydržovat několik rodin, které si svá sídla zřizovaly jako kulturní a společenská střediska. U Abelů se hrálo divadlo, pořádaly se hudební akademie a okázalé plesy. Kromě sboru ostrostřelců vydržovali také stálý komorní orchestr.
Není tedy divu, že zadlužené abelovské sklárny se dostaly do rukou věřitelů, byly prodány v dražbě a posléze zcela zanikly.
