100 let od slavnostního otevření turistické chaty na Pramenech Vltavy

Chata u Pramenů Vltavy se stala jednou z prvních vybudovaných útulen v šumavském pohraničí. V těchto dnech si připomínáme 100 let od jejího slavnostního otevření. Letní akce se konala ve dnech od 28. června až do 1. července 1923. Program byl zorganizován na každý den. Dnem D se stal 30. červen. Nejprve proběhl slavnostní společný oběd a po něm se konal rozchod k výletům. První výlet byl uskutečněn směrem na Luzný a Březník, druhý výlet byl naplánován na Antýgl, nocovalo se na Březníku, Modravě, Bučině, Kvildě a u Pramenů Vltavy. Prvního července proběhla prohlídka Klostermannovy chaty na Modravě a proslov zástupců ústředí Klubu československých turistů.

Od Pramenů Vltavy se před 100 lety rozbíhaly takřka všechny barvy značených cest – červená na Bučinu a do Luzenského údolí, žlutá na Modravu a modrá vedla do Kvildy. Turistický průvodce z roku 1923 ke stavbě chaty uvádí: „nedaleko pramenu jest roku 1922 postavena nákladem velkostatku Zdíkov a Klubu československých turistů chata s občerstvením a noclehy.“ Zmiňme si některé pasáže z povolení pro stavbu chaty a povolení k provozu hostinské a výčepnické živnosti. Ke stavebnímu povolení bylo připojeno několik podmínek: „ve všech místnostech se postaví zdravotní plivátka a umístí nápisy zakazující plivání na zem, obě noclehárny se propojí s nájemcovým elektrickým zvonkem. Vzhledem k materiálu, ze kterého je chata vystavěna, musí být pro případ požáru umístěny nádoby s vodou a kromě toho vždy přiměřený počet hasičských košů na vodu. Toalety musí být zřízeny na severovýchodní straně dvora za domem nájemcovým. WC musí být kryté, uzavřené ze všech stran a odpad sveden do odvodového kanálku. Schodiště ke studentské noclehárně musí být vybaveno zábradlím a pro případ požáru ohnivzdorně zapečetěné. Nocležníci, sobě cizí, musí být vždy děleni podle pohlaví, v místnostech a na schodišti se nesmí kouřit, o tom informující cedulky musí být umístěny v chatě. Také musí být u chaty k dispozici dva žebříky. Ve všech místnostech hostinských a v kuchyni musí být dbáno na čistotu. Budova se musí opatřit hromosvodem. Kniha cizinců musí být pečlivě vedena a vždy na žádost orgánů veřejné bezpečnostní služby předložena. Majitel koncese se musí podrobit veškerým předpisům živnostenského zákona a nařízením příslušných úřadu. Při každé změně nájemce je potřeba zažádat o schválení příslušný úřad.“ Povolení na provoz hostinské a výčepnické živnosti v chatě obsahovalo tato oprávnění: přechovávání cizinců, podávání pokrmů, výčep piva, vína a ovocného vína, podávání lihových nápojů, kávy, čaje, sodové vody a jiného občerstvení.

Výhodou bylo, že k chatě u Pramenů Vltavy bylo možné dojet motorovými vozidly. Dlouhou dobu měl chatu v nájmu František Pešl ze Zadova. List Pošumaví ze dne 20. září 1930 píše, že „na podzim roku 1922 byla již otevřena chata tato, první v zapadlých těchto končinách. Obsahuje v přízemku hostinskou místnost a byt hospodářův a ve dvou patrech po jedné veliké společné noclehárně. Kol dokola stěn narovnány slamníky s přikrývkami (v 2. patře) a ve druhé noclehárně jsou dvoupatrové hambalky a několik lůžek železných. Celkem 45 noclehů zde lze poskytnouti.“ V roce 1932 si chata vyžádala generální opravu střechy, podlahy a schodiště. Nabídku chaty vystihuje i turistický průvodce z roku 1938: „8 pokojů se 17 lůžky, 2 společné noclehárny se 14 lůžky, je otevřena po celý rok, motorová vozidla až k chatě.“

Po záboru šumavského pohraničí Německem v roce 1938 provoz chaty utichl. Utichl jen turisticky. Ve válečných letech zřídili nacisté na linii šumavského pohraničí desítky pracovních táborů pro zajatce, kteří v létě i zimě těžili v lese dřevo a vypomáhali při dalších lesních a zemědělských pracích. V roce 1942 byl jeden takový tábor zřízen i v chatě u Pramenů Vltavy. Na ploše cca 130 metrů čtverečních zde živořilo na sto převážně sovětských zajatců. Turistické pokoje byly přizpůsobeny velkému počtu obyvatel. Každá místnost byla vybavena pryčnami a hrubě opracovanými lavicemi. Okna byla zamřížována a místy propletena ostnatým drátem. Na dveřích byly silné trámové závory. Zajatci těžili v těžce dostupných částech okolních lesů dřevo a rašelinu a pomáhali na polích na Knížecích Pláních a Bučině. K zajateckému táboru na Pramenech Vltavy se váže i několik úspěšných i neúspěšných pokusů o útěk – ti neúspěšní byli na útěku roztrháni psy nebo zahnáni do bažin. Poté, co skončila 2. světová válka a tábor osvobodila americká jednotka při přestřelce s nacistickým strážním oddílem, byla na místě zachráněna skupina asi 70 zubožených zajatců. Nacisté zpustošili celé okolí pramenské chaty.

Po válce bylo smýšlení vůči Sovětskému svazu silné a jelikož v zajateckém táboře pracovali převážně sovětští zajatci, byla vůči nim projevena iniciativa. Po válce zorganizovali místní komunisté sbírku na důstojný pomník sovětských zajatců u pramene Vltavy. Peníze se sešly rychle. 22. srpna 1948 byl pomník slavnostně odhalen. Definitivní zkáza chaty u Pramenů Vltavy přišla v souvislosti s nástupem Pohraniční stráže na Šumavu v roce 1951. V té době byla již chata pobořená a zpustlá, a tak byla po 30 letech svého trvání v roce 1953 zbořena.