Před mnoha lety sdíleli podobné osudy. Byli na sobě závislí. Jedni mluvili německy a jiní česky, bydleli vedle sebe, pracovali a radovali se, chodili na mše do jednoho kostela, otcové po práci do jedné hospody. Přešla světová válka. Vesnice osiřela, hospodářství postupem času pustla. Jedni byli odstěhováni do Německa, jiní již před válkou do Českého vnitrozemí.
Pak vesnice zmizela z povrchu zemského. Ne, nezpůsobila to přírodní katastrofa, jen armáda dostala hezký cvičný cíl. Dnes na tomto místě není nic, kromě malé kapličky a vzpomínek posledních obyvatel, kteří se od začátku devadesátých let znovu pravidelně každý rok setkávají. Přijíždějí z různých koutů Čech i Německa, nevadí jim jak dalekou mají cestu. Těší se na své přátele, kterých je každý rok méně a méně.

O kom a o kterém místě vlastně mluvím? Ta obec, zapadlá v Šumavských náhorních pláních se jmenovala Zhůří. Je vcelku příznačné, že v sobotu, v den kdy v Čechách vrcholilo historicky první referendum o vstupu do Evropské unie, a věřím, že mnoho politiků bylo napnutých tak jako dobře naladěné housle, se v tichosti sešli bývalí obyvatelé této zaniklé vesnice, kteří si rozuměli i bez tlumočníků.

Organizátorem letošního setkání byl pan Michael Weber z Schneitenbachu. Překládala paní Marie Wendelbergerová, původem z Červené u Kašperských Hor. Mši sloužili společně dva faráři, jeden ze Sušické farnosti, druhý z Velhartic. Po krátkém vzpomínání všichni účastníci zamířili na společný oběd, který byl jako obvykle v Petrovicích u Sušice.

Možná dobré přátelství nezná hranice. Možná že tito dnes již staří lidé nám ukazují jak bez předsudků a jiných prapodivných problémů lze žít ve shodě. Spojuje je opravdu jen společná tragédie zaniklého domova, nebo jde o něco víc? Hledá jiná generace o sedmdesát let později problémy, které oni, lidé vystěhovaní ze Sudet, prostě nemají? Jsem opravdu zvědav, jestli dokážeme využít budoucí šance. Překvapte mě.