ŠPIČÁK NA ŠUMAVĚ : KRÁLOVSKÝ HVOZD

Královský hvozd

Dnes je termínem Královský hvozd označován západní okraj Šumavy, konkrétně výrazný horský hřbet na česko-bavorských hranicích zvedající se mezi Železnou Rudou a Nýrskem nad údolím Úhlavy mezi vrcholy Svaroh a Ostrý, geologickým složením (svor) odlišný od okolních hřebenů. Nachází se zde řada turisticky atraktivních cílů  jako je např. Černé a Čertovo jezero nebo vodopád Bílá strž. 

Historicky byl termín Královský hvozd daleko širší. Jednalo se o právně samostatné pohraniční území při česko-bavorské hranici od osady Svatá Kateřina na západě až po hranice českého státu s Pasovským biskupstvím (poblíž pramene Vltavy) na východě.
Původ názvu této oblasti (Královský hvozd, německy Künischer Waldhwozd nebo jen Hwozd) můžeme hledat v neprostupném hraničním pralese, který odděloval České království od Bavorska. Ze strategických důvodů patřil od nepaměti českému králi.

Staré kroniky tvrdí, že zde první osady vznikly již kolem roku 1040 za vlády Břetislava I. Ten údajně nařídil, aby se v pohraničním pralese, zvaném Královský Hvozd, usazovali osadníci, jejichž povinností bylo „po lesích choditi a nepřítele pozorovati, a pokud by do Čech vtrhnouti chtěl, záseky dělati“. Tato fakta však nepotvrzují jiné historické dokumenty, ani archeologické nálezy, které datují trvalejší osídlení Šumavy až do 14. stol.

První písemná zmínka o „lese královském“ pochází teprve z doby vlády Přemysla Otakara II., z roku 1273. Právě v tomto roce připojil „král železný a zlatý“ území mezi Nýrskem a Vimperkem trvale k českému státu. Král zde ale nehospodařil. Byl sice vlastníkem celého Hvozdu, ve finanční tísni jej však zastavoval svým stoupencům z řad šlechty, za což od nich získával nemalé sumy peněz. Postupně se území dostalo do trvalé zástavy a střídali se o něj různé rody, tzv. zástavní vrchnost.

Po roce 1610 narostly neshody mezi obyvateli Hvozdu a zástavní vrchností do takové míry, že hrozilo vypuknutí povstání. Proto se rozhodl císař Matyáš pro zrušení zástavy. Vrátil správci půjčené peníze (5000 kop míšeňských grošů), které získal od samotných obyvatel Královského Hvozdu, a písemně se jim zaručil, že již nebudou nikdy zastaveni a zůstanou na věčné časy pod ochranou panovníka země.

Tento stav však dlouho netrval. Už v roce 1619 se obyvatelé příhraničních lesů připojili k povstání českých stavů proti habsburskému císaři a slíbili věrnost protestantskému králi Fridrichu Falckému. Po porážce odboje na Bílé hoře byli potrestáni tím, že císař jejich území opět zastavil.
Pro usnadnění správy tak rozsáhlého území byla celá oblast rozdělena na 8 samostatných celků, tzv rychet (německy Gericht). Od západu k východu to byly rychty: Sv. Kateřina (St. Katharina), Hamry (Hammern), Hojsova Stráž (Eisestrasss), Javorná (původně česky Zejbiš, německy Seewiesen), Zhůří (Haidl), Kochánov (Kochet), Stodůlky (Stadeln), Stachy (Stachau). Severní okraj probíhal přibližně po linii Nýrsko – Čachrov – Hartmanice – Rejštejn – Filipova Huť.

V čele každé rychty stál volený rychtář, který byl často vybírán z nejmajetnějších usedlostí.

Všechny obyvatele Hvozdu pak zastupoval při jednání s vrchností tzv. vrchní rychtář. Většina osob, zastávajících tento úřad pocházela ze Zejbiše (Javorné), což dokazuje vůdčí postavení této rychty mezi ostatními. Úřad vrchního rychtáře existoval až do zrušení poddanství v roce 1848, kdy pozbyla platnosti všechna královácká privilegia a Královský Hvozd, jakožto správní území se stal minulostí.