ŠPIČÁK NA ŠUMAVĚ : AKCE - KLATOVY A OKOLÍ

Výstava představí práce umělců, které román Zámek od Franze Kafky oslovil natolik, že ho reflektovali ve své volné tvorbě: Zbyněk Sekal (1923–1998), Eva Fuková (1927–2015), Karel Nepraš (1932–2002), Marie Filippovová (1938), Dana Puchnarová (1939), Jiří Slíva (1947), Volker M?rz (1957), Martin Němec (1957), Roman Trabura (1960), Jaroslav Valečka (1972); dále díla umělců, kteří byli na základě své dosavadní tvorby a hlavně jejího obsahového sdělení osloveni, aby pro výstavu díla inspirovaná románem vytvořili: Eduardo Lara Alvarez Tostado (1975), Ondřej Basjuk (1983), Josefína Jonášová (1986), Matěj Hrbek (1988), Jan Vohradský (1992). Třetí skupinu představují práce od Jaroslava Macka (1944) a Andráse Cséfalvaye (1986), které nebyly Franzem Kafkou přímo inspirovány, ale na druhou stranu se silně shodují s možnými interpretacemi a východisky kafkovského univerza.

V purkrabství hradu Klenová představuje Phila Primus starší díla i nejnovější práce, ve kterých tematizuje všednost. Často opomíjíme prosté chvíle, které v sobě skrývají neobyčejný půvab, ale právě tyto okamžiky se někdy stávaji těmi nejdůležitějšími v našem životě. Hledání smysluplných momentů v někdy ubíjející každodennosti jsou v souboru Banal Intimacy I určujícím motivem.

Autorka při své tvorbě využívá rozmanité formy uměleckého vyjádření. Pracuje převážně s pricipem koláže a asambláže. Kresby, fotografie, nalezené předměty, přírodniny, psané a tištěné texty z knih a časopisů, mapy, částečně vyplněné křížovky, osobní poznámky či deníkové zápisy tiskne na průsvitné folie a kombinuje je  s reliéfními vyřezávanými tvary a  sklem (někdy i zrcadlovým). Vznikají také (skleněné) objekty, které jsou někdy osvíceny zevnitř, jindy z nich vychází videoprojekce, nebo je na ně promítán pohyblivý obraz v kombinaci se zvukovou instalací.

V tvorbě Phily Primus asi nejsilněji rezonuje zájem o člověka z pohledu sociologického, psychologického, emocionálního či biologického. Samotná existence člověka je nevyhnutelně konfrontována s tělesnou konečností a determinována fyziologickými procesy. Biologická podstata lidské bytosti je natolik organizována, že budí respekt. Opakující se rytmus, přesnost a dokonalost našeho vnitřního uspořádání může ale zároveň děsit: „Člověk je stroj, stroj…má tělo, má tělo“, proklamuje autorka v černobílém videoartovém filmu Patos milosrdenství nižší jakosti (Pathos of Mercy of a lower kind, 2021).

Obracet se ke svým kořenům je pro pochopení rozporu mezi předurčenosti bytí a svobodnou vůlí nezbytné. Autorka v souboru vzpomínek na dětství s názvem Memory Bubbles series I – VI (Zpětné odbavení, I – VI, 2016) propojila například kresbičky ze svých dětských let a puzzle, které ve svých obrazech často využívá pro jejich (ne)oddělitelnost od většího celku. V jejích pracích jsou často přítomny siluety lidských postav, člověk, který prochází osudovými milníky, proměnami, mnohdy musí čelit složitým životním zkouškám, konfrontovat se s druhými. Je naplněn touhou a sny. Dílo s názvem Settlement I – III (Osídlení, I – III, 2015) reflektuje například téma přemisťování se ve smyslu hledání nového domova.

Od figurativních děl se autorka obrací k abstraktnější tvorbě, to je patrné například v pracích z roku 2021 – Barvy (Colours), Water Madonnas (Vodní madony), Conjexmenu (Conjexmen). Pro výstavu v letošním roce pak připravila objekty Nahodilý květ (Random floer), Radiator (Radiátor), Open book (Otevřená kniha) z křehkého papírového materiálu, potištěného různými opakujícími se vzory předmětů, texty, kresbami, fotografiemi, odkazujícími ke každodennímu životu. Papíry barví, namáčí, muchlá, tvaruje, někdy deformuje s použitím ohně. Sama autorka o těchto pracích poznamenává: “Vznikají vrstvené okamžiky, křehké květy každodennosti.”

Phila Primus se zajímá o svět v komplexní podobě i v jeho jemnohmotných vrstvách. Je typem autorky, která tvoří, i když je daleko od svého ateliéru. Jako by zkušenost z každého okamžiku bytí a přemíra vjemů ze soustředěného vnímání či bezděčně přítomného pozorování okolí (i sebe sama) přetvořila do své práce. Promyšlené, nahodilé i náhodně nalezené se stává součástí jejích děl.

Mudboy ztělesňuje aktuální společné alter-ego pěti maďarských umělců, kteří spolupracují již patnáct let pod označením Nem mi voltunk! Crew (We Didn't Do It! Crew). Členy volného uskupení jsou Péter Bátory, János Brückner, Máté Fillér, Ottó Szabó a Márton Emil Tóth. Každý z nich představuje jedinečnou a nezaměnitelnou část celku, který se vyznačuje širokým spektrem uměleckého záběru od klasických výtvarných disciplín jako je malba, socha nebo grafika až po novomediální nebo dramatickou produkci.

Výstava s jasně artikulovaným sdělením nastiňuje rozličnými mediálními formami komplikovanost dnešního světa a nabízí možný návod k jeho hlubšímu porozumění skrze průvodní charakter Mudboye, postavy nacházející se někde mezi světem člověka a přírody. Kreativní existence zpochybňuje konvenční představy o podmínkách našeho počínání, následcích a důsledcích bytí ve světě a současně k němu nabízí možnou alternativu. Stvořená figura se pak stává v různých podmínkách jen jinou verzí sebe sama a v závislosti na konkrétních situacích svobodným průvodcem v proměňujících se obrazech, dějích a příbězích.

Přírodní živly - půda, voda, oheň a vítr formovaly od nepaměti naši krajinu i nás samé. Projevují se v závislosti jeden na druhém. Bahno je spojením vody a půdy. Reprezentuje něco ošklivého, špinavého ale zároveň životadárného a užitečného. Ne náhodou jej autoři používají způsobem připomínajícím dávné rituály. Stává se tak odkazem vedoucím nás dějinami lidských civilizací na pole, kde po pravidelných záplavách úrodné bahno zušlechťuje půdu, do měst, kde se ze směsi vody a hlíny staví domy, zpevněné vysycháním na slunci, později po výpalu v peci se ze stejného materiálu stává tvrdá, ale zároveň křehká kamenina. Na hliněných deskách se dochovaly první písemné záznamy. Jedná se o přírodní směs s nezměrným množstvím způsobů využití, jak nám dějiny dokládají. Bahnu také nelze upřít jeho až zázračné léčivé účinky…

Reverzibilita materiálu umožnuje po následném odpaření vody jednotlivé prvky od sebe znovu oddělit a cyklus proměny může být znovu započat.

Uměle vytvořené hranice mohou být narušeny.

Uznání nezpochybnitelného významu přírody je nezbytné pro další zdravý vývoj společnosti, jejíž proměna nikdy neustává a může být v důsledku tak nepředvídatelná jako například ničivé sesuvy půdy.

Téma se dotýká aktuálních otázek rezonujících současnou společností, jako je environmentální krize, hledání udržitelných obnovitelných zdrojů anebo minimalizování ekologické stopy každého jedince a má reálný potenciál k oslovení všech, kteří se rozhodnou být k předkládaným možným řešením otevření.

Projekt, na základě přirozeného potenciálu přírodních sil, prozkoumává transformaci lidského těla, jako nástroje, skrze který chápeme okolní svět a kterému z různých, nejen civilizačních důvodů, můžeme přestávat rozumět.

V autorské instalaci objektů, fotografií, videí a performance výstava představuje ucelený soubor prací z posledních čtyř let, ve kterých se upřednostňuje hlavně jejich smyslová stránka spolu s možností si je až fyzicky prožít.