BÝVALÝ REPREZENTANT ROMAN VONÁŠEK POMÁHAL KLATOVŮM I NA HŘIŠTI
BÝVALÝ REPREZENTANT ROMAN VONÁŠEK POMÁHAL KLATOVŮM I NA HŘIŠTI A DIVÁCI TO OCENILI
JITKA KILBERGEROVÁ Klatovský deník
Klatovy – Mezi největší hvězdy, které se pohybují kolem klatovského fotbalu, patří bezesporu bývalý reprezentant Roman Vonášek, který je manažerem družstva mužů a asistentem trenéra a v loňské sezoně si s áčkem zahrál i několik mistrovs
kých zápasů. Roman Vonášek odpovídal Deníku na otázky o klatovském klubu i o svém jarním návratu na hřiště.
Jak dlouho už se pohybujete okolo klatovského fotbalu?
Prakticky od roku 2004. Aktivně hráčsky jsem v Klatovech působil tři roky, pak jsem vlastně víceméně dělal, co bylo třeba. Pomáhal jsem potom Karolu Žákovi s vedením mužstva v krajském přeboru a zůstal jsem jako asistent a manažer i s Lubomírem Vašicou, když Klatovy hrály 1. A třídu.
Hodně se mluvilo o tom, že když Klatovy měly v krajském přeboru sestupové starosti a mužstvu se nedařilo, že určitě odejdete. Vy jste ale zůstal. Co vás k tomu vedlo?
To se hodně těžko vysvětluje. Určitě si nechci hrát na nějakého spasitele, ale cítím se být víc Klatovákem než někteří lidé, kteří ve výboru byli a jsou, to ať se na mě nezlobí. Bylo to období, kdy v oddílu byly dvě skupiny a vztahy nebyly moc dobré. Bohužel obě skupiny pozapomněly na jednu věc. Bylo tady osmnáct až dvacet kluků, kteří chtěli hrát fotbal, a někdo tady prostě musel zůstat. Nechci říct, že jsme to byli s panem Kopřivou, to určitě ne, ale vzpomínám, že když se dohrával krajský přebor, tak jsem byl prakticky na lavičce sám a pan Kopřiva byl na druhé straně, psal zápisy a hlásil. Nevím, jestli si to někdo uvědomil nebo ne, ale pořád tu byli lidé, kteří chtěli hrát, a tak to muselo nějakým způsobem fungovat dál, i když finanční situace byla, jaká byla.
Klatovy v ročníku 2009/10 nakonec z krajského přeboru sestoupily...
Po posledním zápase jsme si s hráči sedli na hřišti a mluvilo se o tom, co bude dál. Zeptal jsem se: „Když jste si „vykopali“ 1. A třídu, tak mi teď řekněte, kdo tady zůstane.“ A zůstalo osm devět hráčů. Tak jsem si řekl, že to ještě alespoň půl roku zkusím. Přesně specifikovat to, proč jsem zůstal, neumím. Je spousta bývalých ligových hráčů, kteří působí v menších městech. Je to prostě o tom, že mám fotbal rád a nemám ambice být například ředitelem Viktorie Plzeň.
Začalo se tedy budovat prakticky nové mužstvo...
Ano, ale na druhou stranu bylo dobře, že dostali šanci naši dorostenci, například Petr Ulrych nebo Martin Skala. Podařilo se nám je začlenit do manšaftu a myslím, že klukům tato důvěra hodně prospěla. To ostatně bylo vidět na podzimních výsledcích. V zimní přestávce pak už bylo snazší sem někoho dalšího získat, mužstvo i situace v klubu se stabilizovaly, k čemuž přispělo i nové vedení. Ať bylo, co bylo, mám ke Klatovům vztah, bylo mi tu vždycky dobře a je stále. Hrál se tu dobrý fotbal, jsou tu lidé, kteří opravdu pro klatovský fotbal dýchají, znám místní prostředí. Klatovák je specifická povaha, ale jak je vidět, mně to vyhovuje. Když mám problém, hned ho prostě vyřeším.
V Klatovech jste v roli manažera a asistenta A mužstva.
Baví mě, co dělám. Přiznám se, že mě nebaví trénovat. Zkusil jsem si to i tady, pak jsem vedení poděkoval, že mě z toho definitivně vyléčili (smích). Spíš mě baví se o kluky starat a zajistit všechno okolo.
Neříkejte, že byste nechtěl klukům předávat svoje bohaté fotbalové zkušenosti...
Když si nechají poradit, proč ne (smích). Ale samozřejmě na tréninky chodím, baví mě s nimi trénovat, protože je to formou hecování. Trenér ale musí mít od hráčů trochu odstup, a já jsem ten, který s nimi vychází spíš jako kamarád. Nastoupil jsem s nimi několikrát na jaře, takže i ti mladí kluci mi musí tykat, protože jsme spolu hráli. Samozřejmě, že taky umím zařvat, ale nemám k tomu důvod, spíš chci poradit.
Na jaře, když měly Klatovy problémy s kádrem, jste nastupoval v zápasech. A diváci jásali...
No, já už míň (smích). Ale bylo to pozitivní v tom, že jsem shodil pár kilo. V sobotu se hrálo a v pondělí jsem nemohl chodit, natož mluvit, protože člověk z tempa vypadne, i když si chodím zahrát za starou gardu. Ale opravdu jsem nenastupoval s tím, že si chci něco dokazovat, ale chtěl jsem pomoci. I manželka kroutila hlavou, ani radši neřeknu, jak to komentovala. A to si ještě představte, že se někteří lidé ptali, co jsem za to dostal, a to mě štvalo.
Vnímal jste podporu z ochozů?
Samozřejmě, a bylo hrozně příjemné, to jsem zažil naposledy asi před patnácti lety. A těší mě to hlavně od lidí, kteří na fotbal chodili, i když se nedařilo, a trpěli s námi. To bylo asi pro mě největší zhodnocení mojí práce.
To ano, ale diváci oceňovali i vaše fotbalové kvality. Když hraje Barcelona, říká se – nevíš, co s míčem? Dej ho Xavimu. Bylo to taky tady – když nevíš, co s míčem, dej ho Vonáškovi?
Bylo (smích). Ale já jsem to klukům hned po zápase vysvětlil: „ V pořádku, ale pánové, běhat za vás nebudu.“ Protože na mužstvu bylo vidět uspokojení, že když jsem nastoupil, že soupeř se asi porazí sám. Když jsme měli problémy se sestavou, na kluky padla „deka“ a bylo vidět, že když jsem si mezi ně stoupl, tak byli najednou klidnější. To byl také jeden z důvodů, proč jsem na hřiště šel. A pak to najednou zase šlo, a když se začali vracet hráči po zranění, už to zase „jelo“ a člověk tam nebyl potřeba. Ono je hezké hrát fotbal s mladými kluky, ale je třeba mít v kádru i zkušené hráče, kteří hru zklidní. Tady jsou to určitě Vítovec, Hanzlík nebo Herman. A podívejte se třeba na Plzeň. Proč je tam, kde je? Také proto, že má sedmatřicetiletého Horvátha.
Takže jak budete na loňskou sezonu na lavičce a hřišti vzpomínat?
V kariéře jsem vyhrál titul, vyhrál jsem Český pohár, ale věřte, nevěřte, ještě jsem nikdy nikam nepostoupil. Na poslední zápas v 1. A třídě jsem tu bohužel nemohl být, ale když jsem pak přijel na oslavy, tak jsem klukům řekl: „Hoši, můžete být pyšní, že jste první banda, se kterou jsem někam postoupil.“ Já jsem hrál v týmech, které už byly v lize, ale můj první postup je z 1. A třídy do krajského přeboru (smích).
Děkuji za rozhovor.
